Leonid Kaganov: REKVIEM (cz-překlad)

R E K V I E M

Ona umřela. Nevím, jak bych o tom měl teď napsat, nemůžu o tom psát. Pokouším se dělit vesmír nulou. Pokouším se dělit sebe nulou, Moskvu a tento podzim - rozum ukazuje chybu jako poslední kalkulačka. Ona umřela. Nelze to pochopit. Nulou nelze dělit. Pamatuji si to ze školních lavic, jen si nevzpomínám proč. Měla by vyjít nekonečnost. Nekonečnost si nelze uvědomit. V dětství jsem si pokoušel představit nekonečnost kosmického prostoru, ale nemohl jsem. Postupem času jsem si zvykl na to, že je to tak. Jednoduše jsem uvěřil, že je kosmos nekonečný proto, protože by nebylo v co víc věřit. Člověk si vždy zvykne na to, co si nemůže představit.

Ona umřela. Morseovkou: u-mře-la. U!mře!la. U-mře-la. Tři čárky, tři tečky, tři čárky - zní signály nouze, trochu mlčící v době snů, práce a společenského styku.

Ona umřela. Seznámili jsme se náhodně, i když brzo jsme si uvědomili, že to nemohlo dopadnout nijak jinak. Chodívali jsme dlouho po stejných ulicích a známí našich známých se znali. Navrhnul jsem poslechnout si walkmana a podal jí jedno sluchátko. Poslouchali jsme hudbu a já jí hleděl do očí. Věděl jsem, že se tak rodí láska. Ona hleděla do mých, také to věděla, jak se později vyjasnilo. Zamiloval jsem se na první pohled, věděl jsem,že se takováto dívka nemůže objevit na Zemi, je to nepochopitelná chyba. Neodpověděla hned - ženské pocity jsou nečinné. Pokusil jsem se dokázat jí, že jsem to já, na koho čeká. Ne takový jako všichni, talentovaný, veselý. Potom jsme se nerozcházeli až do úplného konce. Podle všech zákonů logiky a estetiky jsem měl umřít s ní, ale z jakéhosi důvodu žiju dál.

Ona umřela. Naše láska neměla hranic a byla jedinečná, taková neslýchaná a nadpozemská, jaká bývá každá jedinečná láska. Procházeli jsme se ulicemi s propletenýma rukama. Líbali jsme se na eskalátorech, které nám připadaly nestydatě rychlé a krátké. Psali jsme si po Internetu, neboť nám nestačily schůzky. Psali jsme si vzájemně básně, byly to nejkrásnější básně na světě. Hledali jsme na větvičkách šeříku kvítka s pěti lístky, spolkli ji a něco si při tom přáli . A přání se vždy splnila.

Ona umřela. Nemohli jsme si představit žit jeden bez druhého a rozloučení na týden se zdávalo být nemožné. Měla slabé srdce a určitě by zemřela žalem, kdyby jí někdo předpověděl, že uteče několik let a já budu žit s nějakou jinou ženou. Uvěřil bych já sám tomu? A měl jsem nějaké východisko? Vím, že mi odpustila. Vždyť ani já bych si nepřál, aby zůstala po mé smrti sama po zbytek života. Já sám si to ale nedokážu odpustit.

Ona umřela. Je to k neuvěření, ale nehádali jsme se nikdy. Jak bychom se mohli hádat, když jsme měli stejný vkus s zvyky? Rozuměli jsme si při prvním naznačení myšlenky a bavili známé tím, že aniž bychom se domluvili, odpovídali jsme sborem na otázky. Měli jsme tajnosti a rituály, náš jazyk. Samozřejmě jsme se nazývali zdrobnělými názvy zvířátek. Byli jsme naprosto plnokrevná zvířátka, žádné rybičky, kocourci, zajíčci nebo nějací broučci.

Ona umřela. Měla skoro metrové, záviděníhodné rozpustilé vlasy. Na ulici ji zastavovali kadeřníci, přemlouvali nechat je ostříhat a prodat. Když se jí vlasy zamotávaly, rozčesával jsem je hodiny, bojíce se nepřetrhnout ani jediný. To se nám moc líbilo. Projeli jsme stopem celou Evropu. Pili jsme absint v Praze a kouřili trávu v Amsterdamu. Nocovali jsme v našem malém stanu, zalézali do jednoho spacáku na krajnici německých dálnic a francouzských kolejnic. Slyšeli jsme houkání sov v polských lesech a báli se ranního kombajnu na rakouském kukuřičném poli. Upřímně jsme věřili, že to tak bude navždy. Ženě, s kterou teď žiji o tom nejde vyprávět. Jen udiveně zvedne obočí: "jak jste žili bez komfortu?" Ona není vůbec špatná žena, je spokojena se životem s perspektivním žurnalistou, i když ji vůbec nezajímá moje práce. Čte módní časopisy, sni o luxusním autě a chce létat s nějakým mužem na Kanáry, například se mnou.

Ona umřela. Do posledního okamžiku netušila, že umírá. Nevím, kdy se to stalo, nevím ani, kde je pochováno její tělo. Vím jediné, kurva, ta žena, s kterou žiji, mi ji nemůže nikdy nahradit, i když jí je podobná rysy v obličeji, i když má stejné jméno, příjmení a číslo pasu.

9'.09.2000, Moscow